16.08.11 | autor casino
...
PROLOG
Po týdnu přijela žena.
Ahoj, jak ses měla?
Ahoj, dobře, a ty? Co sis vařil?
Zkoušel jsem ty slivovicový bifteky na soli.
No to vidím… šporák je zapráskanej jak od borůvek!!!
Chápe se houbičky, z pod linky vyloví jakýsi sajrajt a začne ostentativně ziglit šporhelt. Takhle to u nás vypadá každý pátek! Myslím jako s tím čištěním sporáku. I kdybych byl od pondělka v Monte Carlu, když v pátek přijede, tak první se vrhne na sporák a obkladačky kolem. Na jednu stranu mě to žere, ale na druhou jest mi po týdnu libo pohledět, jak při tom čištění kouzelně vrtí zadkem. Paráda! Princip akce a reakce spojený v jedno se setrvačností hmoty. A že té hmoty je! Paráda! Ruka jde doprava, zadek doleva… Ruka na opačnou stranu, ale zadek než také změní směr, tak ještě okamžíček, právě tou setrvačností jde jinam. A tak dokola… S časem se amplituda rozkmitu zmenšuje, postupně až k nule, ale to už se sporák leskne jako psí kulky. Tentokrát to bylo jinak. Normálně se bráním a přilévám oleje do ohně, že to já nééé, že to je ještě od neděle, když smažila řízky ona… Teď mlčím, protože vím svý a jen si užívám. Všimla si, že se řehoním a znejistěla. Nevím, co jí táhlo hlavou, ale že by si připustila to, že cídí neposkvrněný povrch, si nemyslím. Nejspíš se nedokázala srovnat s tím, že mlčím jak zařezanej. A ještě se drze uculuji! Protisměrný pohyb setrvačné hmoty se zrychloval, až jsem pomalu začínal mít obavy, aby si neublížila. Nakonec švihla hubkou do dřezu… „Já se na to můžu vykašlat! Lícu tu jak kmitna a ty se tváříš jak debil!“
Co jsem tím chtěl říci? Kromě toho, co nejspíše zakouší v různých formách na vlastní kůži horší polovina lidstva (a někteří, na rozdíl od mé maličkosti, dennodenně), pak už jen to, že maso biftekované na horoucí soli si ani N E P R S K N E!!! A vůbec je jako pěna! Při vaření si kliďánko můžete piánko pustit „Jak pravil Zarathustra“, a uslyšíte to už od prvního taktu!
Náhodou jsem na Labužník.com narazil na "Bifteky s vůní slivovice":http://www.labuznik.com/recept/bifteky-s-vuni-slivovice-r-take2/#postId140166 Kdybych byl býval věděl, že je to Godzilla, tak bych si snad urazil prostředník, než abych na recept klikl. „Vůni“ slivovice nemůžu ani cítit, a maso s tým oným odérom, tím tuplem ne! Možná proto, že „halůzkovú“ se naše rodina živí přes sto let, jsem nakonec, asi z nostalgie, recept resuscitoval a probudil k životu. Čert mi to nakukal!
Pradědeček začínal za císaře pána…, křižoval Moravu s potahem s pálenicí. Zaparkoval někde za dědinou u potoka, a lidem přepálil, co si kdo donesl. Když později děda vybudoval pořádnou pálenici, tak si chtěl přilepšit a že vyzraje na finance. Nevyzrál! Nechal si v Praze vyrobit plombovací kleště… Sice nešel bručet, ale pár dní mimo domov strávil. Měl pět dětí. Všechny byly chlastem nějakým způsobem poznamenány: jeden syn zahynul, když v pálenici vybuchl kotel…, druhý se uchlastal…, další skončil jako hospodský…, předposlední málem na gestapu, protože se u něj zásobovali partyzáni. No a můj otec, chtěl nám také přilepšiti… Tehdy se tomu říkalo „nedovolené podnikání a poškození dobrého jména socialistického podniku“
A teď došlo i na mě! Málem.
V devadesátých letech jsem, ve vší počestnosti, obchodoval s destilačními aparaturami. Byly to zlaté časy… V Rakousku bylo (a je dosud), za splnění jistých administrativních podmínek, pálení doma legální; v ČR zase byli mochři, kteří dokázali pálenice vyrobit za zlomek rakouských cen. V tomto prostředí se pohybovalo pár jedinců, kteří pomohli saturovat trh u sousedů. Z té doby mi doma zůstal jeden krásný vzorek.
No, ale teď k tomu čertovskému receptu
Aby mi autorka receptu nemohla případně omlátit o hlavu, že jsem použil „odšťavenou“ mraženou svíčkovou, sehnal jsem čerstvou; půlku vám nikdo neprodá…, musel jsem koupit celou! No, ten bejk musel bejt jako kráva, když svíčková měla ke dvěma kilům!
Specifikum té čertoviny spočívá v tom, že halůzkovů marinované masénko se tepelně upravuje (nevím, zda je to smažení, pražení, či čo) na rozpálené soli. Protože autorka zdůrazňuje, že úprava tohoto pokrmu chce trochu zkušeností a cviku, tak jsem, zkušeností nemaje, pilně cvičil a kořalkou nešetřil. Denně! Někdy i dvakrát. Poslední týden jsem si přišel jak Magda Vášáryová…; ona se cpala už ráno panenkou, já, někdy ještě i večer, svíčkovou! Teď, když mi to začíná kroutit palci u nohou, se cítím pomalu jako Jindřich VIII.
Nevím, zda vám to také vyprávěl do školy pozvaný partyzán, či zda to znáte z filmů: snajpr zahlédne plamínek (to když si nepřítel připálí) a připraví si kvér. Zacílí (to když nepřítel poprvé potáhne). Střílí (když nepřítel potáhne podruhé a zpravidla naposledy)
S tou čertovinou v mé režii to probíhalo asi podobně: když jsem začal nacvičovat, patrně některý „dobrý“ soused zaregistroval nezaměnitelný pach a nabonzoval to na příslušná místa. Chopili se toho fachmani a pak už to vzalo rychlý spád. Při mém dalším pokusu byl specifikován zájmový objekt. Po dalším obědě udeřili!
Po takovém obědě si naleji a rozvalím se jak DIKOBRAZOVÝ Rothschild s havano. Ač odnaučený kuřák, kradu ženě, místo trabuka, retko - po třiceti letech to bude první.Tááák, dnes to bylo uvařené naposledy se slivovicí, zítra budu část bifteků marinovat pod vodkou, aby nezaujatí degustátoři, synek ani teta nepoznali, který je marinovaný a který ne. S pobavením pozoruji, jak u sousedů přes jednu parcelu si kluci zase hrají na vojáčky. No, už by mohli mít rozum, caloni, a dělat něco rozumnějšího. Koukám, že maskáče vyměnili za černé hadry se šrákama, přes hlavy mají dokonce kukly s brýlemi! Vypadá to, že budou hrát paintball.Jsou to recesisté - na záda si žlutě vyšili POLUCE.
Připaluji si Marlboro… Paintballistů je jak kobylek, ale jsou jako myšky.
Potáhnu… Přeskakují přes plot k sousedovi vedle našeho. No, no, no!!! To už si dovolujete moc, puberťáci!
Potáhnu podruhé…, blahem přivírám oči jako dobře nakrmený Garfield… …, trošku se mi zatočila hlava a než stihnu odfiltrovat nikotin z té mé poslední cigaretky, reju držkou v kokosáku a v kříži mi klečí mameluk. Najednou všichni řvou, že není slyšet. Končím s kuklou na hlavě, rukama za zády a mokrým prádlem.
„Pane kapitáne, tak jsme ho našli…“
Strhávají mi kuklu jak kožuch z králíka! Hňup v brigadýrce naproti se tváří jako měsíček na hnoji: „No, vida, vida…“
„…ale, pane kapitáne, v tom kotli se ještě nepálilo!“
„No, vida, vida…“ Měsíček se začíná tvářit jako hňup!
Pomalu mi začíná docházet, že údu spravedlnosti podjely nohy a chlapci to zkonili, pohnojili, posrali! Fachmani!!! Asi bych se smíchy neudržel, ale zakuklenci právě začali na terasu ukládat, jednoho vedle druhého, naše hlídače. Dělali s nimi pěkně, jako by ani nebyli mrtví, ale do mě jako když kopne dvěstědvacet! Neudržel jsem se a nemít ruce zdrátované za zády, mám teď na krku prokurátora, jak se jim kdysi říkalo. Řval jsem na ně jak tur! Asi moc a nepříčetně. Ani nevím co, ale patrně se jich to dotklo tak, že když jsem skončil, ti v černém stáhli kukly, ostatní ocasy a společně vycouvali. Žalovat je nebudu… Jeden nikdy neví… Ale kamery ten operetní ansámbl stihly zaznamenat…
Epilog
Ten partyzán skoro nekecal… Ta poslední cigareta byla má poslední… Málem!
Ukázalo se, že psi byli pouze paralyzovaní. Za utrpěnou újmu byli odměněni. Hádejte čím? Myslíte, že si bifteček vychutnali? Že si ukousli sousto a pomalu je požvýkali? Že, než polkli, blaženě přivřeli oči??? Hovno hovno, zlatá rybko!
Rafli to opečené masíííčko, vyhodili si je dva metry vysoko, dřepli na prdel, zaklonili hlavu, otevřeli mordu a počkali si, až jim ta chuťovka sjede přímo do žaludku… A ani se neolízli! Hajzlové milí!!!
Navíc, drze potom čuměli, jako by říkali: A to je jako všechno? He?
Váš příspěvek