Paddy

26.09.11 | autor casino

Paddy byla případ. Nebo se také říká obrázek, dáreček.

Dali mi ji do auta, a že odvez ji k vám.

Doma jsme ji dali do volného bytu v patře, kde máme bordel a ani jsme o ní nevěděli. Nevím, co dělala. Přišla mi jako taková ta, co kam ji postavíte, tam ji najdete. V passportu měla jméno Midleton. Byla z Irska. Já irsky ani nekváknu a nevzpomínám si, že by ta moje zmínila, jak si spolu pokecaly. Když jsem občas něco hledal v tom skladišti v patře a náhodou ji potkal, vždy stála jak pika. Nic neříkala, žádné haudujudu. Byla moje krevní skupina – já kývl hlavou…, ona dělala, že to neslyší. Nevadilo mi to. Spíše naopak… Máloco mě vytočí víc, než když místo normálního „dobrý den“, v lepším případě dobré ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, podvečer, večer, noc, nebo i jen „ahoj“, potkáte hňupa, který na vás blafne „tož jaká?“ a čeká, obvykle s přiblblým šklebem, co vy na to. Pokud jsem s dotyčným či dotyčnou čůůůral do jednoho důlku, nebo ten hňup je někdo z přátel, který mě jen štengruje, tak odpovím „ty mně taky!“ Jistěže, jsou i výjimky…  Těžko poslat do někam bývalého starostu okresního města, i když si spolu tykáte a společně jste v dětství tahali za lana kostelních zvonů a ve zralém věku jen za nitky. Ano…, jsem pokrytec!

Tůhle se večer ochladilo; jdu nahoru pro deku, no přece v září nezačneme topit! Stála tam a klepala kosu… Deka se válela hned vedle, ale nehodila ji přes sebe! Dotknu se jí…, byla jak kus ledu! Vzal jsem ji tedy dolů, a škrtl v krbu. Mlčeli jsme vedle sebe na gauči a čučeli do skomírajících plamenů. Po nějaké době jsem zkusil, jestli je ještě zmrzlá. Byla tak akorát. Vím, vím…, co je v domě, není pro mě! Ale jak jsem se jí dotkl, jiskra přeskočila… Vem to nechť! Vzal jsem ji na klín a poprvé si uvědomil, že ani nevím kolik jí je. Znáte ten typ? Pluje před vámi na šteklech po kočičích hlavách, lýtka jako strunky.  Pas skoro žádný… Chci říci, ramínka a boky tak útlé, že kdyby měla i pas, tak je to vosa.  Vršek bez rukávů a co se ušetřilo na nich, z toho je rolák. Vlasy volně na ramena, sluneční brýle přes celou hubu, takže z ksichtu jsou vidět akorát rety rudé. Na první pohled sedmnáctka, na druhý mohou být ty číslice v číslovce klíďo píďo prohozené.

Protože po tmě je každá kráva černá, navíc tato je i němá, nezbývá než zapojit zbývající tři smysly. Snažím se zachytit její vůni. Nic necítím… Zato tvary má okouzlující…  Ta šíje… Kdyby se uměla trochu hýbat, mohla udělat kariéru u baletu. A jak je hlaďoučká… Ale jinak, ač už ne jako led, pořád frigidní. Jdu jazykem po hrdle… Nic! Jen tak, zlehka jsem se zakousl… Nic! Hryzl jsem víc…  Konečně se uvolnila! A otevřela se… Ta vůně! Najednou jí bylo plno. Mrcha rafinovaná afrodiziakálni! Kdo jí řekl, jak rád mám vanilkové tóny? Takového upejpání…, zprvu piano a teď to rozehrála fortissimo! Nakonec i bez overtury končím na zádech a přijímám ji plnými doušky.

„Koho´s tu měl? A nelži zas! Styď se! Jenom vytáhnu paty z baráku, hned si sem dotáhneš nějakou, nějakou…!“

„Nějakou? Jakou nějakou? Jakou, jakou… To byla Paddy! Eště o ní uslyšíš, miláčku!